Můj dům můj hrad

Člověk má miliony starostí v práci a když má dům tak i doma. „Kolem baraku je furt jakasik robota.“, říkávala moje příbuzná a měla pravdu. Opravíte jednu věc a už je třeba opravit něco jiného. 

Navíc u každého domu domku či domečku většinou bývá zahrádka. A pokud tuto chcete mít jakž takž k světu, je spousta práce i zde. Ne pokud máte jen trávník, ten posečete a pokropíte. Pravda, také práce, ale málo. Když však máte zahradu se spoustou zeleniny a ovoce, tak je to dřina napořád. Snad jen v zimě se nic nedělá.  

Dům je prostě záležitost ve velkém stylu. Je zajímavé, že lidé z paneláku by raději do domu, a ti z domu by raději do paneláku. Alespoň to tak všichni říkají. Jenže, když dojde na lámání chleba ani jeden z nich by to neudělal. Jsou to ve většině případů jen takové „hrdinské řeči“, které se mluví a pivo teče.  

V paneláku je pravda jisté pohodlí. Ale zase taková ta poetika řezání a chystání voňavého dřeva na zimu… 

Prý co to tady melu? Dřevem topit je drahá záležitost, dnes každý topí plynem a když dřevo, tak nějaké odpadové z fabriky. Toto dřevo není dřevo, ale jen lepené něco, co sice někdy hoří, ale ten smrad z toho se nedá prý vydržet. Aha, tak to se za mou mystifikaci vonícího dřeva omlouvám. Já si to totiž tak ještě pamatuji. Čerstvě přivezené kulatiny jehličnanu, ruční pila a jedem. Pravda, dnešnímu chalupníkovi z toho vstávají vlasy na hlavě hrůzou, on má přece motorovou pilu. No a? My ji tehdy neměli. Ano, měli jsme bolavá záda a puchýře na rukou, ale nezdá se, že by nám to nějak do budoucna uškodilo. Poznali jsme, co dřiny a potu je za každou kalorií tepla. A to jsme ještě nemuseli stromy ručně kácet a dopravit před dům.  

Takže člověk si musí sám v životě vybrat, zda chce žít v panelákovém bytě, nebo raději v domě a musí se podle toho zařídit. To bude totiž jeho celý zbytek života. A co si člověk udělá, to bude mít.